Pomalu udělal krok vpřed. Každý pohyb byl těžký, jeho kabát nasáklý blátem, puška v rukou spíš připomínala kus mokrého dřeva než nástroj hrozby. Přesto ji zvedl a zamířil na ženu, která právě ohrožovala skupinu. Ve skutečnosti dobře věděl, že kdyby stiskl spoušť, nestalo by se vůbec nic. Bahno, kterého byla hlaveň plná by výstřel znemožnilo. Ale to nikdo z přítomných nemohl vidět dokud by nepřišel blíže.

"Nevím, o co tu jde, ale myslím, že by bylo rozumné tu zbraň schovat zpátky do pouzdra," pronesl klidným, ne zcela pevným hlasem, ale dostatečně ostrým, aby bodl. "Stačí jediný výstřel… a objeví se tu mí muži." blafoval. Věděl, že ti dva, které poslal jsou pohřbeni v bažině a ostatní jsou odsud na míle daleko s jeho zásilkou.

Klidně, nehnutě stál, pušku stále namířenou. Pak se jeho pohled stočil k postřelené dívce, kterou podpírala jakási tmavovlasá žena a poznal, že je na tom není úplně dobře. Rameno měla zrudlé, dech ztížený, tvář bledou. Její konec by mohl být otázkou minut.

"Ta dívka potřebuje lékaře, neměli byste tu otálet, jestli to má přežít." kývl směrem k jejímu doprovodu. "Vezměte ji k Georgi Garlikovi, bydlí nedaleko ve vesnici a řekněte, že vás posílá Bart." řekl zřetelněji, hlas snížil, ale v tónu byl slyšet příkaz. Nepřestal mířit, nečekal na vděk, nečekal na dík. Pohledem přelétl přítomné a znovu soustředil svou pozornost na jedinou ozbrojenou ženu. "Kdo má uši, slyší. A kdo má rozum, nečeká na výstřel. Tohle místo není vhodné na přestřelku ani rvačku. A to vše jen kvůli bedně, která v sobě ukrývá kdovíjaké harampádí." řekl unaveně a doufal, že v jejích očích zahlédne stejnou únavu z násilí, jakou cítil on.

<<< Central Steppe

Bartholomew sjel z kopce k místu, kde jeho muži předtím nakládali bedny na povoz. Chtěl si ověřit, že všechno, co mělo zmizet, skutečně zmizelo. Ale ne. Ne všechno. Některé z beden byly rozmlácené a zůstaly pohozené na břehu nebo napůl zabořené v bahně. Kulky okolo rozsypané jako drobné mince opilého hráče.

Z bažin se ozval něčí hlas, zvolal něco jemu nesrozumitelného. Bartholomew se na okamžik zarazil. Neměl v plánu míchat se do dalších problémů, ale zvědavost, jeho starý a nebezpečný spojenec, mu podsunula otázku. Co když se tam odehrává něco, co bych měl vědět?

Z jedné bedny trčela puška, starší model v solidním stavu, pravděpodobně použitelná. Jediná, která neležela v blátě. Na chvíli se zastavil a zadíval se na ni. Věděl, že mu bude stejně k ničemu, ale přesto ji zvedl.

Popohnal koně a zamířil do bažin. Kůň se po chvíli zabořil a vzepjal, zadní nohy mu zmizely v mazlavé hlíně a Bartholomew spadl ze sedla. Dopadl tvrdě a jen zázrakem se na poslední chvíli zachytil kořenů skomírajícího stromu. Klouzal, drápal bahno mezi prsty, ale nakonec zůstal viset. Když se vyškrábal zpět na pevnější půdu, dýchal těžce a nevypadal zrovna jako pán situace.

Nyní, celý od bláta, promočený a znechucený, se pomalu blížil k místu, odkud výkřik přišel. Kolem něj visel vlhký, těžký vzduch, všude pronikající odér bažin, mračna hmyzu a mlžný opar. A před sebou, mezi pokroucenými kmeny, zahlédl pohyb. Skupinu lidí, zřejmě tu za kterou poslal své zvědy.

Ozbrojená žena držela skupinu v šachu. A Bartholomew, zcela nevhodně vybavený k přímé konfrontaci, stál na kraji toho všeho jako někdo, kdo měl a chtěl být jinde, ale osud ho přinutil být právě teď a tady. Pohledem hledal své zvědy, které poslal, aby sledovali pohyb v bažině. Nikde je neviděl. Dovtípil se, že bažina je pohltila stejně nenápadně, jako se před chvílí pokusila pohltit jeho. Že skončili stejně jako jeho kůň zapomenuti v měkké zemi, která netolerovala chybu.

Osud: Místem proběhne vzácné plemeno koně

Bartholomew sledoval jak se v dálce mezi stromy zvedal prach. Ze sedla svého koně sleduje, jak se k jezeru blíží stále více jezdců. Přilákáni výstřely a šancí ukořistit koně, nebo snad i zbraně, o jejichž existenci mohli zaslechnout jen náznaky v saloonu, mezi polopravdami a šeptanými historkami. Honba za dětem vyprávěnou legendou o jezerní dámě. Mířili sem drobní zlodějíčci, zchudlí veteráni, nebo prostě ti, co nemají co ztratit. Šachovnice se zaplňovala figurami, které neznal, ale jejich motivace byla jasně čitelná.

To však neměnilo nic na tom, že plán hry započal a Bartholomew byl ten, kdo určil, kdy se zvedne opona. Všechny tahy byly učiněny předem. Muži, kteří právě tahali bedny u břehu, měli přesné instrukce a věděli, kam odvést "náklad".

Nesnášel přímý kontakt. Každý jeho tah musel vypadat jako tah někoho jiného. Tváře lidí, které posílal do akce, se střídaly a většinu z nich nikdy neoslovil jménem nebo ho obratem vypustil z hlavy. Ale jejich slabosti znal a stačilo vsunout správné slovo do ucha správného opilce a lavina se spustila sama. A zatímco se všichni dole téměř plazili prachem, snažíc se neschytat kulku s vidinou bohatství, on držel pevně otěže. Otěže událostí. On sám se nikdy nepouštěl do přestřelek, pokud to nebylo naprosto nezbytné. Nešlo o zbabělost, ale o prostou skutečnost, že se zbraní byl marný. Sám o sobě říkával, že "střílí jako slepec ve tmě" a v koutku duše věřil, že je lepší tahat za spoušť slov než za kohoutek revolveru. Právě proto nechával špínu a zbraně těm druhým a sám se soustředil na obraz, který maloval z výšky, tah za tahem, klidně a beze spěchu.

Jezero, tohle zdánlivě bezvýznamné místo na mapě opředené historkami, bylo jen začátek. Ukryté zbraně neměly skončit v rukou těch, kdo je právě tahaly z bahna. Byly určené pro něco většího, pro dávno plánovaný další krok.

Pečlivé sledování dění v okolí jezera přerušil vším tím chaosem probíhající kůň. Ne jen tak ledajaký... vysoký, štíhlý, s pohybem plynulým jako voda a lesklou srstí. Zpozorněl, to je Morgan. Nezaměnitelné plemeno, odolné, bystré, věrné. Znal je. A právě tenhle hřebec by mu bez debat posloužil lépe než ten, kterého si vypůjčil v přístavu. Na okamžik jej napadlo se za ním pustit. Ale hned tu myšlenku potlačil. Ne kvůli strachu, nýbrž kvůli prioritám. Honba za koněm by v tuhle chvíli znamenala jediné: odvrátit pozornost od hry, kterou právě rozehrál. A to si nemohl dovolit.

Do jeho rozjímání vtrhl zadýchaný posel. Hrbil se s boltkou v ruce, tvář měl zalitou potem a z očí sršela panika. Beze slova ukázal do zdánlivě prázdného prostoru mezi vrbami. „Někam zdrhaj, k těm bažinám, k těm bažinám!“ vykřikl, jako by se právě vyřklo jméno boží. Bartholomew nezareagoval hned, jen přimhouřil oči. Znal ty staré legendy a blázny kreslené staré mapy. Nejslibněji zněla historka o prastaré kus papíru, který se kdysi ztratil a pak znovu objevil, mezi stránkami knihy, jež nikdy neměla být otevřena. Poklad jezerní dámy. Možná blábol. Možná skutečnost. Ale určitě věc, která pokud existuje by neměla padnout do cizích rukou.

„Pošli za nimi dva muže,“ řekl nakonec tiše. „Ať zjistí, co se děje. Ale pokud to nebude nezbytně nutné, vyhněte se střelbě. Zraněných i mrtvých bylo pro dnešek víc než dost.“ Více tomu poslovi neřekl, nechtěl být za starého blázna věřícího báchorkám a legendám.

Posel přikývl, Bartholomew ze sedla sledoval jak posel mizí v prachu. Hřebec Morgan byl bohužel už dávno pryč, ale jeho cíle ne.

++++ cesta od přístavu na zapůjčeném koni

Výstřely se rozléhaly po krajině, rezonovaly jako hrom v horách. U splašených koní se odehrávala scéna zdánlivého chaosu... křik, panika, střelba ze všech stran. Ale on, v tmavém kabátě a s nehybným pohledem, sledoval tu frašku ze sedla koně na vzdáleném svahu. Nikdo by v té vřavě nehledal skutečný důvod celé té scénérie. Pod zablácenou tmavou plachtou na dně mělkého břehu ležely bedny. Staré, zapomenuté, ale stále nebezpečné. Zbraně, které sem nechal ukrýt před zhruba měsícem. Dodávka dorazila lodí, převezena vozem pod rouškou mlhy a úplatků. Teď nadešel čas je získat zpět.

Banda, kterou poslal, neměla znát celý obrázek. Dělali jen to, co dělají vždy... stříleli, rabovali, plašili koně a dělali rámus. Dostatečně nahlas, aby přilákali pozornost zákona i zvědavců. A zároveň odvedli pozornost od mužů, kteří právě vytahovali bedny z vody pod rozervaným břehem.

V každém plánu musí být prostor pro zmatek, v němž se ztrácí pravda. A on věděl, že šerif bude v téhle chvíli buď přehnaně zaměstnaný snahou “uklidnit situaci,” nebo stereotypně mířit zbraní na nějakého podnapilého střelce, co to v saloonu přehnal. Nikdo se nebude ptát, proč v jezeře praskla stará lávka, proč se koně splašili zrovna tam. A už vůbec nikoho nenapadne, že všechno začalo notně dřív, než padl první výstřel.

Jeho oči sklouzly k západu, kde se mezi stromy dal zahlédnout prach vířený někým kdo přijížděl. Možná jen další opozdilý střelec, možná svědek. Nepředpokládal problémy, plán měl vždy prostor pro nějakou improvizaci. Lehce přitáhl otěže, kůň odfrkl.