Nepříjemné bylo to, že pomoci dívka nedokázala. Tmavovlasá moc dobře tušila, že jakmile dnešní den skončí, přijdou muka. Nehezké chvíle, které budou plné strachu, samoty a ztrát. Chvíle, které budou pro kmen ohrožující, a tak se nešlo divit tomu, že bruneta na tmavovlásku pohlédla uslzenýma očima. Jakoby doufala v to, že ji něco napadne či alespoň získá nějaké to... nějakou myšlenku či jen hloupý nápad, který by dokázal ukázat cestu vpřed... a taktéž její kmen vést někam, někam dál?
„Místa posednou řeky, nebe truchlí za ta chyba, co oni udělat. My muset trpět, protože vaše člověk nemít úcta. Umřít spousta má rodin, protože tvá člověk neumět chovat. Přijít špatná čásek... přijít těžká čásek pro má rodina a já.“ zavrtěla nad tím hlavou a prohlédnula si její tvář, snad jakoby doufala v nějakou naději, kterou by mohla tmavovlasá dívka přinést.
Když tu se tmavovlasá náčelnice otočila ke své kapse, odkud vytáhnula pírko vodního ptáka. „Myslet, že ty mít dobrá duše. Ty muset říct tvá člověk, aby... aby něco dělat, aby napravit svá chybo. Ty najít já. Najít v země voda, kde kapka být víc než pevná zem. Tam, tam...“ ukázala směrem k místu, kde se nacházelo území původních obyvatel. Pakliže o něm Cassidy nevěděla, tak ani nemohla tušit, kam Kishkedee ukazuje.
„Muset jít, muset... zachránit svá rodina, a ty dělat stejná věc, jestli nebýt jako ta člověk v ta řek.“ a v tu chvíli se zvedla. Začala opět dělat takový klapavý zvuk svým hrdlem, až se zjevila charakteristická klisna.
~Věděla jsem, že přijdeš, čekají nás špatné časy... Makwa... přijít velké špatné chvíle, má blízká.~ promlouvala rodným jazykem ke své klisně, na kterou nakonec naskočila a během chvíle už se hnala pryč.

→ Western mountains

Špinavé tělo od bahna napovídalo, že se žena potýkala s nějakými trablemi. Cosi ji dostalo, přineslo něco nepříjemného, co zkrátka bude pronásledovat budoucnost jejich rodiny po nějakou další dobu. Těžko říct, co po této hrůzné události všechno přijde, nač se připravit a co očekávat... Měla strach? Zmatek? Pomatené emoce? Zkrátka chaos. To byl takřka jediný pocit, který tmavovláska vnímala s naprostou přesností a bylo jí jasné, že to všechno nepůjde jen tak napravit. Musela jednat a taktéž k tomu potřebovala svou rodinu, svůj kmen.
Staří duchové, kteří se neprobouzeli jen tak... bylo toho mnohem víc, co bylo zkrátka dámě jasné a tušila, že to všechno teprve pomalu začíná. Výsledkem dění byl i silný déšť, který panoval nad jejich hlavami, jakoby příroda a krajina plakala.
Nedaleké stádo bizonů se blížilo k mrtvým tělům, jakoby... chtěli taky vědět, co se to stalo. Nejednalo se o posvátné zvíře, a tak se jen zastavila a chvíli sledovala to mohutné tělo. Pohybující se masa svalů, které by ji jedním nešikovným pohybem dokázaly připravit o život. Byli tak jiní... přičemž tak zajímaví.
Oči se plnily strachem, domněnkami, emocemi a vším tím, co neuměla neustále přijmout, až do chvíle, kdy na ni promluvil anglicky mluvící jedinec. Roztřepaly se jí ruce a otočila se čelem k tmavovlasé dívce, která se ptala.
„Nebýt zvědavosti už plná krajin?!“ vykřiknula k ní se vší zlostí, bylo zřejmé, že ji něco silně trápí, Kishkedee se začalam hýbat na místě, ustupovat, dělat kroky k dívce, snad jakoby jí chtěla něco nutně říct.
„To být chyba tvá člověk,“ ukázala na nebe a okolí, kde ležela mrtvá těla, stisknula dlaň a zavrtěla hlavou se vší nenávistí, „vy litovat. Brzy přijít o to, co být podstatné pro ty. Horší než nibo vai.,“ zamračila se a syknula k ní se vším hněvem, který se k sobě snažila udržet. Nakonec se však rozbrečela a spadla na kolena. Zoufalstvím.

→ Southwest lakes

Pokračovala zpět tam, kde její klisna zůstala. Neměla tušení, zda ji zde potká, ale alespoň v to mohla doufat. Doba se zdála být nyní nemilosrdná a tmavovlasá zkrátka tušila, že je nezbytné se co nejrychleji vrátit k rodině a informovat ji o všem tom dění. Strašilo tu, ona musela jednat. Připravit válečníky, lovce. Hladina jezera, které se rozplývalo pod osadou... bude jistě stoupat a bylo tak nutné okamžitě zahájit alespoň malou přípravu na to, co by se mohlo stát.
Bohové bývali často nemilosrdní, což pro Kish bylo jasné znamení; nesmí ustoupit a musí bojovat pro svůj lid. Byla mu tak odevzdaná, že nyní prošla místem, kde pozůstala těla. Mrtvá, zohavená... zatímco do vlasů ji stékal déšť a vlhčil všechna pírka. Kánoe budou opět třeba... to bylo zřejmé.

Bylo to jako dostat se do temné noční můry, které Kishkedee doprovázely již nějakou tu dobu. Všechno to začínalo nedávat smysl a nakonec, když ji bahno svíralo, se začala pokoušet všemi silami z jeho spárů dostat. Nechtěla tu zůstat. Měla doma rodinu, čekající lid, který musel mít starost o to, kde se jejich náčelnice toulá. Bylo to nerozumné rozhodnutí, za které bude jistě v očích stařešin vykostěna.
Teď na to nebyl však čas, musela odejít a okamžitě zkontrolovat rodinu. Ty, kteří na ni čekali až řekne další slova a rozhodne o dění. Bohužel se však v ní začaly míchat emoce, horká krev a naštvání, smutek ze slov Jezerní dámy, která tímto zaklela všechny z kmene.
Tohle všechno jí dalo sílu, kterou sbírala celou tu chviličku, kdy se jí slzy hrnuly do očí. Musela však být silná. Musela vydržet a nemohla ukázat slabinu, už byla tak blízko klidu a míru... Jakmile se dostala ze spáru bahna, ihned se rozešla vpřed ke stojícím přistěhovalcům, ke kterým odplivnula. Jednu ruku zvedla a ukázala na ně, následně se vším vztekem praštila do bahna a s výkřikem se na ně podívala zarudlýma očima.
„Vy, vy-,“ s naprostým zoufalstvím se podívala po těch, kteří za to mohli, „kdyby držet huba, nestát... kdyby držet huba, tak temná čásek nepřijít mezi my. Vy-,... vy moct za ta věc! Vy moct za to, že lidé mizet a umírat. A vědět vy? My vědět jak řešit! A my kašlat na vy!“ a odflusnula před ně do bahna, kopnula do něj a nakonec se podívala kolem, aby našla svou klisnu.
~Miigwaans!~ zavolala do ticha o snaze ji přivolat. Snažila se i o podivné, klapavé zvuky aby její klisna dorazila. Neslyšela ji...

→ Central steppe

Pravdou bylo, že Kishkedee prakticky netušila co bude následovat. Vnímala, jak jí dívka v ruce chladne a neměla po ruce nikoho, kdo by jí dokázal dát základní první pomoc při poranění. Rána vypadala hluboce a... život přistěhovalců jí nikdy nebyl zas tak blízký na to, aby poničila své významné oblečení či jen látku, se kterou její blízcí pracovali se vším citem.
Brzy se však začalo dít mnoho věcí, které zkrátka nevnímala. Pomateně se otáčela po jednotlivých tváří a vnímala, že to všechno je jeden velký chaos. Byla v nebezpečí? Určitě. Daleko od osady, nikdo o ní nevěděl... Pouze možná její bratr, který mohl jen tušit oč jde. Těžko říct, jak to všecičko nyní bylo, ale věděla jistě to, že se musí dostat pryč. Zvlášť, když se ozval hlas další blondýny, která bažinami pronesla strach, krvelačnost a chtíč potom, co tu bylo.
Kishkedee znala tento svět jako své mokasíny, tušila, že Jezerní dáma jej neukryje navždy a nakonec... už opět zůstala sama. Sahajíc rukou po noži či jen něčem, čím by dokázala cizince ublížit, nakonec jen marně chmatala po kapse, kde nic nebylo. Jak?
Ohlédnula se kolem, ruku svírala v křeči a s lehkým nakrčením se jen dala do bojové pozice, ač strach v ní začínal převládat. Otočila se, snad jakoby se tu měl někdo od ní zjevit co nejdříve... bylo to jenom holé přání, které nikdo nevyslyšel.
Otočila se po jednotlivých lidech a nakonec sama sobě začala opakovat slova, která ji měla chránit: ~iskodaywatomi, iskoday....Iskodaywatomi~ opakovala mumlavým tónem, ale pakliže byli někteří blíž, dokázali ta slova slyšet. Nyní nemohla nic víc než jen čekat na rozhodnutí a brzy se ozval ten, kterého kdysi potkala. Neohrabanou tvář, která neměla úctu k živým. Nabídl jí bednu, to pochopila z jeho reakcí a jen nakrčila obočí.
„Nepatřit ti, ani když najít, ty nechat kde být. Ta bedno patřit sem! Vy nemoct vzít, když přijít a jen tak ukrást!“ vykřiknula k nim špatnou angličtinou, kdy se s nimi snažila hovořit a jen se podívala se zamračením na všechny přítomné. „Proč brát věc, která patřit ona, ta velká mocná, vy naštvat a pak být dlouhá déšť a každá vaše město být jezero!“ začala po nich křičet, u toho ukazovala rukama po okolí. Byla promáčená, její bosé nohy se brodily bahnem a věděla, že jejich činy budou mít špatné následky... Jezerní dáma byla mocným duchem, který znala každičká dušička z osady.
„Nedělat tak hloupá věc jako brát... brát ta věc,“ vrtěla hlavou, ruku dala na srdce a se slzou v očích se dívala na blondýnu, která svírala nebohou oběť, „moc... moc dát ti něco víc než je ta bedna. Moct.. moct dát ti vzácná bylinko, co ty nenajít v každá místo. Moct ukázat ti jiná věc než ta bedno... Hm?“ pokusila se promluvit k Villisce.

Ruth a okolí, konec postu pro Benjamina→ Central steppe
Chlad procházel nejen zemí, ale i tělem tmavovlásky, která se držela poblíž jediného živáčka, kterého dokázala vidět. Náčelnice nedalekého kmenu se držela se skupinou a ač se jí pomoc přistěhovalcům příčila... nemohla přeci odmítnou jejich samotnou podstatu a být do konce svého života tou, která přeruší veškerý kontakt na bázi vlastního ega. Ti lidé hledali domov, tak jako... její rodina, která se skládala z pozůstalých rodin.
Na chvíli se zastavila a jen se snažila v mlze zaznamenat živé duše, které ji obklopovaly. Někteří zkrátka nebyli stejní, a to, tahle poměrně mladá, dáma tušila. Nechtěla ji nechat zemřít. Ne, když dokázala duši Ruth navrátit zpět. Už vnímala, jak odchází z jejího těla... jakoby chladlo společně s místem, ve kterém byli.
„Nemít tak šikovná jazyk, aby mluvit... tvá jazyk. Nespat, nezkoušet usnout,“ vyslovila poměrně klidným hlasem, zatímco chytila dámu, která jí stála po boku. Nechtěla, aby do studeného bahna spadla, když už tak dostala od osudu pěknou bídu.
Mít tak kožich po ruce, už by jí ho nabídnula... Nyní nedokázala nic víc, než jen přidržet dámu, která tu byla a viděla tu ženu.
~Jezerní dáma.~ zamumlala si svým rodným jazykem a následně sklouzla pohledem k ženě.
„Umím, umět... uvařit odvar pro ty, aby si dát. Ah... nemít by-bylinka.“ snažila se mluvit anglicky, ale zkrátka jí to mluvidla nedovolovala. Byla zvyklá na zcela jiný jazyk. Natočila následně hlavu směrem, kam dáma vedla.
„Ty muset jít, zvednout na nohy, jít, jít... Ty vzít ta bedničko, co ležet pod jeho noha.“ a ukázala směrem na Benjamina.

>>> Passage Mountains

Pokračovala vpřed. Již poměrně odhodlaným tempem a za stopami jistého tvora. Uprchlé klisny, kterou nyní zkoušela najít a alespoň trochu pomoc. Bylo jí jasné, že klisna nebude obyvatel z kmene... bude to proto o něco náročnější. Jejich koně byli již od mladého věku vychováváni k věrnosti a silné důvěře... kdežto tato klisna pokračovala bezhlavě vpřed. Pouze si vydechnula nad tím, kam se to zas žene a jaký... to vlastně může doopravdy mít dopad.
Jediný, kdo tušil o její nezvěsti byl její bratr. Nodin. Ten jediný tušil, že Kishkedee zmizela a možná i tušil kam. Ona se hnala tedy vpřed, sem tam rozhlédnula až dorazila na pláň, kde slyšela ty nepříjemné zvuky. Otočila se kolem, hledajíc tu jedinou dušičku, kterou hledala.
Ta se brzy zastavila u svého pána a Kishkedee jen kývla, podívala se směrem ke střelbě a se vzpínající klisnou, jež odporujíc jít vpřed, zavrtěla s nechutí hlavou.
~Duše ztracené, které chtějí přijít o vše.~ zamručela nespokojeně, ohlédnula se kolem a s vyhledáním skulin, jelikož pláně byly veliké, zamířila za těmi, kteří se bezhlavě hnali do bažin. Tam, odkud zpěv zněl tak silně.

>>> Southwest lakes

Nakonec to všechno bylo jinak. Kishkedee, která ze sebe sotva tahala anglická slova, se snažila s cizáky domluvit. No, samozřejmě, že to nevyšlo, ale nakonec se odhodlala vydat po své stopě a tedy... za uprchlou klisnou, která mizela kamsi do hor.
Hnědovlasá žena se raději bude věnovat tvorovi, který by jí pozornost věnoval násobně víc než jen pouhým opovržením. Emoce mužů příliš nedokázala chápat. Každičký národ měl své zvyky a i její kmen je měl. Ona se tak nemohla držet společně s nimi... jelikož docházelo k silným nedorozuměním a taktéž opovržením jeden druhým.
Tehdejší spor zřejmě ještě vyhníval. Nebylo proto na co čekat. Musela pryč.

→ Central steppe (za Monaco)

Před osudemI. Charles
Uprchlému koni věnovala chvíli nějakou pozornost, no... nebyla to nyní priorita.
Klisna zastavila sotva chvíli před hlasem, který se věnoval těm, dalším dvěma.. Byli to cizinci, které sic někdy potkala, ale až dokud se nepodívala na tvář Benjamina — nevzpomenula si. Trvalo to sic pár vteřin, ale nakonec se otočila opět k Charlesovi, který ji byl nejblíž...
Pouze s pokřivenou tváří podívala na toho, mladíka. Tu tvář... viděla jej už někdy? Přemýšlela než ta slova vyslovila a nakonec se odhodlala.
„Co hledám v tato čásek na území hora?“ ohranila se s nepříjemným rozmáchnutím rukou a ukázala na posvátnou půdu, která se rozprostřela za jejími zády.
Byla si až moc jistá toho, co místo v sobě skrývá a proč... by se zde tak mohl tento mužík toulat.
II. Casandra, Benjamin, Charles
„Mhmm,“ zamručela okamžitě a nepříjemně se dotkla holení boků její klisny, která okamžitě zareagovala ustoupením do pravé strany, „kam mít namířeno v čas brzký pták? Pro vy nebýt-, nebýt cizá tato kraj, když ještě nebýt dobrá hovadinka?“ zamračila se ke všema cizincům, ač jednoho z nich si pamatovala až moc dobře. Benjamin. Ne jménem, ne hlasem. Tváří. Ta za něj dokázala mluvit násobně víc!
Tu si však připomenula toho zatoulaného koně, který jí do cesty vlezl... tak nějak nevyčkala ani na slabiku, když svou klisnu pobídla vpřed. Doufaje, že pomatenou klisnu dokáže najít.

>>> Central Steppe

<<< Osada

Netrvalo dlouho a do její cesty se dostalo rozsáhlé pohoří. Tedy... spíš hory, které byly plné různých nástrah. Pro samotnou ženu by to býval problém, avšak Kishkedee uměla nést na zádech nejen břímě ženské, ale i mužské. Zastávala taktéž, kdysi, jen mužskou roli Náčelníka, který měl kmenu udávat jistý směr. To všecičko, co bylo pro v jejích rukou se jevilo jako skleněná nádoba. Křehké, tenké sklo, které právě držela jen kousek nad rozpáleným ohněm, který opaloval chloupky na jejích rukou.
Uvědomovala si ten fakt. Nemohla tak nyní riskovat životy veškerých stařešin, známých, kteří pobývali v osadě a byli součástí toho velkého celku. Rodiny. Musela se nad tím pousmát, ale brzy jí z tváře byl úsměv smyt. Ozývaly se výstřely. Poměrně nedaleko, což vyděsilo její klisnu, na které právě seděla.
Jednoduchá uzdečka, která připomínala spíše provazovou ohlávku, kožešina, jež kryla hřbet koně a dodávala Kishkedee příjemného posezení.
Byla to opravdu zvláštní chvíle, ale musela zjistit, oč tu šlo. Co se dělo?

Kishkedee neotálela a podívala se jen na svého bratra. Bylo jasné, že musí ihned vyjet. Něco se měnilo a vítr se začínal zvedat. Slyšela i ten známý zpěv, který doprovázel šum vody. Podívala se ihned směrem k řece, která tekla do místního jezera. Nebyl to zpěv jen tohoto jezera. Byl to zpěv kapek vody, které doprovázela, jindy, nežijící legenda. (Jezerní dáma?) prošlo ihned hlavou v rodném jazyce Kishkedee. Byla si jistá, že jindy zapomenutá pověst... nevznikala náhodou.
Vydala se proto brzy na cestu. Podél říček.

> Passage Mountains

Nodin uměl vždy své mladší sestře zvednout náladu nezvyklými vtipy. Byly často originální a Kishkedee si jeho humor, už jako dítě, zamilovala. Ač se mezi nimi staly často nějaké ty rozepře, nikdy pro ni nebyl někým, na koho by jen tak dokázala zapomenout či jej zavrhnout kvůli nehezkým rozepřím.
Podívala se proto jeho směrem a usmála se, když se její bratr snažil odlehčit situaci.
„Tak být,“ přikývnula na souhlas a podívala se směrem do ohně, „nemít... ale myslet, že stařešina mít nějaká papek. Myslet, že blíž k les být nějaká rybo.“ odpověděla mu s pokrčením ramen, následně se zvedla a rozhlédnula. Cosi... bylo slyšet.

Po dlouhém čase potkala svého bratra, který jí byl tak moc blízký. Chyběl jí. Jen jemu uměla opravdu přiznat svou pravou tvář a i to, že nese na svých zádech těžké břímě. Nečekala proto dlouho a nakonec sesedla ze svého koně a pár krátkými kroky došla za svým bratrem.
„Dlouhá čásek být, co naposled navštívit osada,“ přiznala a zavrtěla nad sebou hlavou, byla to ostuda. Podívala se směrem k ohni, který začal její bratr rozdělávat a pousmála se.
„V zem, kde být velká kopec a mnoho písek... najít nová tvář. Být nějaká muž, dělat problém. Snažit se vysvětlit mu mnoho věc, ale začít hádat... Přicházet další špatná chvíle, Nodin.“ přiznal ke svému bratru a podívala se na něj. Nikdy v něm nepřestala vidět jejího velkého bráchu, který jí dokázal pomoc. Potřebovala radu, i nyní.
„Mít strach, Nodin...“ přiznala mu tiše a mezi prsty chytila jedno z pírek, které nyní zdobilo její vlasy.

Brzy dorazila k hranicím osadu na svém koni. Ten ji s naprostým klidem nesl a dodával jisté naděje, že nové tváře potkala pouze ve špatné chvíli. Bylo to však zvláštní... jejich početnost stále sílila a Kishkedee začínala nabývat dojmu, že to všechno se začíná stávat realitou. Ty vidiny, slova duchů. Vše.
Zatímco se držela v okolí, povšimla si vycházejícího dýmu z ohniště, které právě někdo zapálil. Nemohla jeho plamen nechat jen tak, co když se jednalo o vetřelce? Luk sic zatím neměla, ale díky své, poměrně velké, kuráži se vydala vpřed za cizincem, který se nacházel u kraje útesu. Nebyl to nikdo jiný, než její bratr. Nodin.
Pokývnula k němu hlavou a prohlédla si jej se slovy: „Aani,“ pokusila se o úsměv, „Aniish na?“ optala se na prostou otázku jak se máš?
Nebylo příliš času se svým bratrem promluvit, a tak nyní mohla využít chvíle a alespoň projevit zájem. Měla pro něj zvláštní vztah. Byl jeden z mála, který znal její milou tvář, která se skrývala za mračením a odtažitým chováním. Byl jí zkrátka blízký...

Zastavila se u osoby s kloboukem. To, už to jí napovídalo, že příchozí problémy nebudou jen tak. Odmítala se s cizincem bavit, ale... konverzaci vlastně vyvolala sama. Jemně jejího koně natočila bokem k cizinci, kdyby případně hodlal pálit, aby měla možnost rychlejšího útěku. Netušila, co tihle lidé dokáží a s nepříjemným pohledem mu přejížděla po tváři.
„Nepatřit hora žádná tvář, ani ty. Nemuset ukazovat tvář, stačit slyšet ta zlá duch z tvá ksichto.“ zavrtěla nad tím hlavou, rozhodně se nechtěla dávat do sporu, ale zatím tomu vše nasvědčovalo. Měla by se brzy vrátit do osady, třeba tam někdo byl vzhůru...
„Klidit z cesta, a pamatovat tvá tvář.“ poznamenala trochu výhrůžně, jakoby mu rudí měli začít škodit, přinášet trable či další neštěstí do cesty. Rozhodně to nechtěla připustit, aby někteří běloši kráčeli dál těmito končinami bez trestů.
Hodlala se nakonec však oddělit -- nechtěla další možné problémy.

→ Území původních