Po dlouhém čase potkala svého bratra, který jí byl tak moc blízký. Chyběl jí. Jen jemu uměla opravdu přiznat svou pravou tvář a i to, že nese na svých zádech těžké břímě. Nečekala proto dlouho a nakonec sesedla ze svého koně a pár krátkými kroky došla za svým bratrem.
„Dlouhá čásek být, co naposled navštívit osada,“ přiznala a zavrtěla nad sebou hlavou, byla to ostuda. Podívala se směrem k ohni, který začal její bratr rozdělávat a pousmála se.
„V zem, kde být velká kopec a mnoho písek... najít nová tvář. Být nějaká muž, dělat problém. Snažit se vysvětlit mu mnoho věc, ale začít hádat... Přicházet další špatná chvíle, Nodin.“ přiznal ke svému bratru a podívala se na něj. Nikdy v něm nepřestala vidět jejího velkého bráchu, který jí dokázal pomoc. Potřebovala radu, i nyní.
„Mít strach, Nodin...“ přiznala mu tiše a mezi prsty chytila jedno z pírek, které nyní zdobilo její vlasy.

Brzy dorazila k hranicím osadu na svém koni. Ten ji s naprostým klidem nesl a dodával jisté naděje, že nové tváře potkala pouze ve špatné chvíli. Bylo to však zvláštní... jejich početnost stále sílila a Kishkedee začínala nabývat dojmu, že to všechno se začíná stávat realitou. Ty vidiny, slova duchů. Vše.
Zatímco se držela v okolí, povšimla si vycházejícího dýmu z ohniště, které právě někdo zapálil. Nemohla jeho plamen nechat jen tak, co když se jednalo o vetřelce? Luk sic zatím neměla, ale díky své, poměrně velké, kuráži se vydala vpřed za cizincem, který se nacházel u kraje útesu. Nebyl to nikdo jiný, než její bratr. Nodin.
Pokývnula k němu hlavou a prohlédla si jej se slovy: „Aani,“ pokusila se o úsměv, „Aniish na?“ optala se na prostou otázku jak se máš?
Nebylo příliš času se svým bratrem promluvit, a tak nyní mohla využít chvíle a alespoň projevit zájem. Měla pro něj zvláštní vztah. Byl jeden z mála, který znal její milou tvář, která se skrývala za mračením a odtažitým chováním. Byl jí zkrátka blízký...

Zastavila se u osoby s kloboukem. To, už to jí napovídalo, že příchozí problémy nebudou jen tak. Odmítala se s cizincem bavit, ale... konverzaci vlastně vyvolala sama. Jemně jejího koně natočila bokem k cizinci, kdyby případně hodlal pálit, aby měla možnost rychlejšího útěku. Netušila, co tihle lidé dokáží a s nepříjemným pohledem mu přejížděla po tváři.
„Nepatřit hora žádná tvář, ani ty. Nemuset ukazovat tvář, stačit slyšet ta zlá duch z tvá ksichto.“ zavrtěla nad tím hlavou, rozhodně se nechtěla dávat do sporu, ale zatím tomu vše nasvědčovalo. Měla by se brzy vrátit do osady, třeba tam někdo byl vzhůru...
„Klidit z cesta, a pamatovat tvá tvář.“ poznamenala trochu výhrůžně, jakoby mu rudí měli začít škodit, přinášet trable či další neštěstí do cesty. Rozhodně to nechtěla připustit, aby někteří běloši kráčeli dál těmito končinami bez trestů.
Hodlala se nakonec však oddělit -- nechtěla další možné problémy.

→ Území původních

Byla v sevření dvou cizinců, a pokud byl Benjamin všímavý, mohl si všimnout poměrně urostlé stavby koně. Appaloosa. Ne ta typická, ale zdobena přírodními prvky; zacuchané kousky hřívy, sem tam nějaká jizva od větví. Nebyl to urozený bělouš a ani královští vraníci. Kůň, ač nebyl nejvíce temperamentní, se otočil hlavou směrem k příchozímu koni a začal stahovat uši. Nezdálo se jí to, něco... bylo tak moc podivné.
Sama Kishkedee, nyní už na hřbetu svého koně, se podívala směrem odkud přišel ten nepříjemný tón. Křik. „Divit vy, že cizí tváře chodit po zem v čas Slunce!“ a pomalu by si i odplivla, kdyby mohla. Měli, dle zákona, žít s bělochy v míru, ale tento fakt náčelnice odmítala. Proč má žít v míru s tyrany?
„Nevěřit, že bílé držko chodit po zem samo. Chtít ňáká problémko?“ zašklebila se směrem k Benjaminovi a kdyby mohla, vytáhla by už luk, ale... ten se jí před krátkou dobou zlomil, a tak na zádech měla jen a pouze toulec bez šípů.

Tma brzy přišla a upadla na okolní kopce, které tak bez váhání ukryla. Bylo to znamení, že by se Kishkedee měla již brzy vrátit domu. Přec jen by ji její kmen mohl hledat, tudíž se mohla takto dostat do nepříjemných situací, ze kterých by se jen sama dostala těžce pryč. Všecičko v jejím okolí bylo tak moc známé a podezřelé, že se musela nejen jednou ohlídnout po okolním hýbaní keřů, které sebou tak podezřele hýbaly.
Podívala se směrem, odkud slyšela kroky a kopyta koně. Někdo byl jistě poblíž, což nebyla tak úplně ideální situace pro to, aby se s nimi setkala. Banditi? Nerudní francouzi? Kdo tam byl?! Rychle proto chytla lano vedoucí z ohlávky jejího koně a s tichým pobídnutím se s ní rychle začala vydávat kamsi vpřed. Všecičko v okolí mohlo být plné nebezpečí. Nebála se, to ne... jen, jen měla pocit, že ji tu někdo dost určitě sleduje!
Když tu slyšela hlas. Nebyla to slova jejího kmene, ale nějaké cizí tváře, která si povídala zřejmě s někým. Byla tedy sevřena jako v kleštích, když se zastavila přesně uprostřed dvou lidí, které neznala. Co nastane? To rozhodně netušil!
Opatrně se proto vyhoupla na hřbet koně, jemně stiskla hřívu a se svraštěním obočí se pokusila napodobit zvuk, kterým si dávaly s jejím kmenem signály. Pro neposkvrněné mohl zvuk znít jako nemocný pták.

→ Území původních Okolní prostředí se začínalo velmi lišit. Les býval pro Kishkedee místem klidu, domovem pro nezbytný život. Avšak nyní bylo nutné obhlédnout okolí; bandité a jiná havěť se v okolních prostorech stále tak nepříjemně potulovala bez ostýchání.
Mít velká drzost zhaagnaash, zaklínala snad i ve svých myšlenkách ty, kteří se tak bezohledně uměli procházet místy západu. Sama neměla příliš pouto k místu tak suchým, jako byly právě tyto hory. Suché, skrývající spousty bohatství, která rozhodně byla očím tmavovlasé ženy skryta. Opatrně slézajíc z koně, ruku držíc na její pleci jen jemně sklouzla ze hřbetu appalooské klisny a s připraveným, možným útěkem se rozhlédnula kolem.
Nikde nikdo. Sluch jí snad sloužil ještě dobře, a tak mu i hodlala věřit. Nohy dopadly brzy na rozpálenou zem od poledního Slunce. Zlatý les. Alespoň v ta les nepálit zemo, když postavit.... procházelo jí opět hlavou. Kdyby měla luk... jistě by jej držela už v pravici a ohlížela se po případném nebezpečí, které se v jejím okolí mohlo a nemuselo nacházet.
Hodlaje případně zaútočit, výhružně se postavit cizím tvářím, tvářím nepřátel, které tak neúprosně nesnášela, bylo by to možná méně odvážné se zbraní...
Klisna však jakoby střihala ušima, její tělo a drobné záchvěvy až hýbnutí hřbetem od otravných mušek dávaly Kishkedee najevo, že se v místě nenachází dost možná sama. Jak by i mohla? Okolní místa mohla ukrývat mnohá nebezpečí. Proto právě zvolená cesta v okolí těchto hor byla silně nevyzpytatelným místem...