Zvednul jen koutek a následně se ohlédnul kolem, kdy si palcem začal drbat čelo. S příchozím vlhkem se brzy dohnalo i pochmurné počasí. Nespokojeně nad tím frknul a pak se podíval ke svému bratru, kterého si zkrátka prohlédnul, našpulil pusu. Chvíli nad odpovědí přemýšlel, ale nakonec ji vymyslel.
„Je to tam všechno stejný,“ pokýval nad tím hlavou, „všechno při starym... Jen jsem tam už zkrátka nemohl být.“ a zamrkal svižněji, aby zahnal slzy, jež se rvaly do očí. Podíval se kolem a následně ruce položil na hruď, jenže to ho vyrušila nabídka od Eugena, který mu podával cigaretu.
„Dik,“ kývnul hlavou a nakonec si nechal od bratra i zapálit. Se vší spokojeností potáhnul z cigarety a opatrně dým vydechl do vzduchu.
Nakonec se odtáhnul od dřevěného domu, o který se doposud opíral a opatrně vyšel vpřed. Hezky klidně, po boku svého bratra, se kterým alespoň mohli obhlédnout město, zda se tu něco neděje. Paradox byl ten, že největší dění bylo jen nedaleko... zvuky, křik a hlas. To všecičko se jakoby valilo s tím, co se právě chystalo nad jejich hlavama.
Pár kapek, následně slejvák.
„Je to nějaký divný,“ upozornil na příchozí počasí, který si prohlížel a s popotáhnutím se podíval na svého bratra, „nepřijde ti?“

Město bylo značně jiné. Velké, plné lidí a ztracených duší, které po něm sem tam hodily pohledem. Nedělal si z nich nic. Měl jistou hrdost, se kterou pohlížel na každého občana, a tak bylo i jasné, že se jen tak nemůže usmát. Sic vypadal nyní jako vandrák, ale tak... byl kluk z Pinebrooku, a tam se zrovna módou příliš lidí nezaobíralo. Byl vlastně rád, že v tomhle chaosu nevyrůstal. Nic by nevyměnil za místo, které bylo překrásné nejen svou přírodou, ale i koňmi, které v něm chovali. Kdysi... Bylo to snad už dávno pryč.
Na chvíli se zastavil a opřel o dřevěný sloup, rozhlížejíc po městě, které na něj bylo, i přes směšnou velikost, pořád velké. Zavrtěl nad tím i hlavou, ruce složil na hrudi a odplivnutím na zem, se podíval za zvuky kroků, které jakoby mířily k němu.
Byl to Eugene. Jeho větší bratr, kterého takovou dobu neviděl, a tak se odhodlal i k nadzvednutí koutku a při ráně do ramene se jen lehce pohnul, aby to ustál.
„Za to s tebou se svět moc nemaže,“ zakřenil se nakonec zákeřně a i usmál, „cesta z Pinebrooku nebyla takovou štrekou. Musel jsem jen nechat valacha na ranchi... Byly s ním nějaký problémy, ale brzo by měl bejt v pohodě.“ zavrtěl nad tím hlavou a závistivě se podíval po cigaretě Eugena.
„Je to tu... docela živý. Všude někdo, všichni tě vidí... docela rozdíl od toho našeho městečka,“ uchechtnul se se zavrcením hlavy a podíval se kolem.

Probral se chvíli po východu Slunce, které začalo roztahovat závěsy o něco dřív, než Waylo plánoval. Bylo na čase se vrátit z jistého volna, které bylo nezbytné pro jeho rekonvalescenci. Ač měl se svou profesí zkušenosti, nemohl příliš předhánět, a tak potřeboval najít prvně svého bratra. Toho, který velel půlce státům a mohl rozhazovat příkazy jak se mu líbilo.
Waylo nad tím pohodil hlavou, zvednul se z postele, která mu za pár babek byla půjčena na noc a nakonec se obléknul do typického oblečení; volná košile, volné kalhoty a westernová obuv přímo na ježdění. Problém byl, že koně zrovna neměl, poněvadž jeho hřebec byl v nedaleké stáji, ranchi... Býval by to vzal vlakem, ale pěšky alespoň uvidí víc té přenádherné přírody.
Vyšel nakonec ven ze salónu, který mu byl dobrým noclehem a vyšel kamsi do města. Nejdříve se motal po Hlavní ulici, pak však uhnul a pokračoval do samého středobodu Řeky.
„Sakra,“ zaklel nepříjemným tónem, když rukou šáhnul do prázdné kapsy, kde obvykle bývala krabička s cigaretami, „kolik jsem...“ a vyndal posledních deset zmuchlaných papírků, které mu daly najevo, že na tom poměrně dobře, ale už spíš na mizině. Jen povzdechnul, uklidil je zpět do kapsy a vyrazil vstříc městu hledaje svého bratra.
Šel klidným krokem, jakoby nikam nespěchal a u toho si prohlížel okolí.